sobota 31. října 2015

Pracovní akce

Koncem října Štěpán vyrazil s kolegy z práce do Vrchlabí. Fajn akce s trochou adrenalinu na Medvědíně, kde jsme si sjeli dolů po sjezdovce na terénních tříkolkách.




Večer jsme popili na penzionu a víkend příjemně utekl.

neděle 18. října 2015

Chůze po žhavém uhlí - firewalking

Tento příspěvek bude dlouhý. Dlouhý, protože popsat intenzivní a výjimečný zážitek, kterým Štěpán prošel, nebude jednoduché. Ale začněme od začátku:

      Během let spolu jsme toho zažili s Romčou hrozně moc pěkného a probudili jsme v sobě potenciál, o kterém jsme ani nevěděli, že ho máme. Občas jdeme do větších extrémů, ale nikdy jsme svých rozhodnutí nelitovali a snažíme se rozhodovat s rozumem. Čím více jsme toho poznali a čím více zážitků jsme vyzkoušeli, o to víc a otevřeněji potom vnímáme svět a ostatní lidi kolem nás. Štěpán má větší tendence k pořádným výzvám (třeba jeho nedávný seskok z letadla). Ale když překonáte sebe sama, vždycky to váš potenciál posune o kus dál. Ze všech výše jmenovaných důvodů se rozhodl pro hodně netradiční zážitek - přechod po žhavém uhlí (firewalking). Šlo o víkendový seminář zaměřený na osobní rozvoj, zakončený přechodem přes žhavou plochu plnou doutnajících a do ruda rozpálených uhlíků.
Jak to probíhalo ze Štěpánova pohledu:

      V neděli před obědem jsem vyrazil autem do Pardubic, kde se akce konala. V duchu jsem si říkal, jestli už jsem se úplně nezbláznil a do čeho že to vlastně jdu. Ale na druhou stranu jsem cítil ten známý pocit, že zažiju něco, na co budu vzpomínat do konce života. Něco, co mě zase obohatí. Překonám další překážku, překonám vlastní strach.
      O pár týdnů dřív, když jsem přemýšlel, zda se přihlásit či ne, hledal jsem nějaké informace o tomhle fenoménu. Hezký článek o chození po žhavém uhlí je v angličtině na Wikipedii nebo v češtině na iHned. Dočtete se tam názory fyziků, kde spekulují proč se asi po uhlí dá přejít bez popálení. Ale ani oni si nejsou úplně jistí. Někteří lidé se totiž spálí a někteří ne. Jak jsem později zjistil před přechodem žhavých uhlíků bosou nohou, stejně jsou vám v tu chvíli všechna fyzikální vysvětlení úplně ukradená. Stojíte před rozhodnutím vstoupit na rozžhavenou plochu. Víte, že už jste se v životě párkrát spálili pouhým krátkým dotykem o horkou věc...ale abych nepředbíhal.
      Ve čtvrtek večer mi došel potvrzující email s instrukcemi. Stálo v něm mimo jiné i toto zajímavé sdělení: "Nejlepší přípravu před seminářem, jakou můžete mít je: NIC NEOČEKÁVEJ."
No...to se lehko řekne. :-)
      Dorazil jsem do Pardubic a nervozita narůstala. Registrace na stadionu na okraji města byla v půl jedné a seminář začínal v jednu hodinu. Sešlo se nás patnáct, z toho jen čtyři chlapi. Instruktor Josef Rezek zahájil teoretickou část malou přednáškou o mozku a jeho pochodech. Pak jsme přešli na skupinová cvičení. Začali jsme hromadným bubnováním, abychom sladili obě mozkové hemisféry. Už to bylo nesmírně zajímavé, jak jsme se jako skupina propojili.

Potom jsme dělali další cvičení, které v nás vyvolalo euforii a spoustu energie. Pak jsme prošli něčím, co by se dalo popsat jako polohypnóza, nebo imaginace, kde jsme měli vidět a pojmenovat svoje strachy, které potom budeme pálit v ohni. Trochu mě znepokojilo vlastní zjištění, že si z minulosti žádný velký strach netáhnu jako břímě, a že ve svém zrcadle vidím samé pozitivní věci. A vlastně se ničeho zas až tak nebojím natolik, abych to dovedl pojmenovat. V duchu jsem si říkal, jak asi potom zvládnu přejít přes žhavé uhlí. Instruktor pak rozdal papírky, kam jsme měli napsat své strachy, které spálíme v ohni, a na druhou polovinu věci, na které chceme dosáhnout, které si chceme splnit. Něco jsem se ze sebe pokusil vydolovat. Pak jsme přešli ven a společně jsme za stadionem na travnatém plácku postavili čtyři metry dlouhou hranici z březového dřeva. Vložili jsme dovnitř i svoje strachy a negativa a společně jsme jí zapálili. Oheň se pěkně rozhořel.





A potom začalo jít do tuhého.
      Vyzkoušeli jsme si Pád důvěry, kdy člověk pozadu padá z vyvýšeného místa na natažené ruce lidí pod ním. Tuhle věc už znám, ale pokaždé je to takový menší adrenalin. Tady bylo dobře vidět, jak někteří bojují sami se sebou, ale nakonec to zvládli všichni.


Potom jsme přešli zase dovnitř a na to, co následovalo, jsme nebyli vůbec připraveni. Instruktor vytáhl dřevěné smrkové desky 2 cm široké a jednu z nich přerazil rukou. Vysvětlil nám, jak na to - síla je důležitá, ale hlava a 'nastavení myšlení' je mnohem důležitější. Desku všichni kromě jedné paní zvládli přerazit, dokonce i ty nejkřehčí ženy.


      Pak lektor vysypal na podlahu střepy. Při prvním pohledu mi dost zatrnulo a bál jsem se, že je mám přejít bosou nohou. Ale zvládli jsme to všichni bez jediného škrábnutí. Neuvěřitelný pocit...


      A jelo se dál v rychlém tempu - instruktor vytáhl železné tyče, asi 1,5 m dlouhé a jeden centimetr tlusté. A vyzval nějakého dobrovolníka. Tak nějak bez rozmýšlení jsem se přihlásil. Stoupli jsme si proti sobě a dali si každý tyč do důlku na krku (do toho nejměkčího místa). Potom jsme se dívali vzájemně do očí a čekali na chvíli, kdy společně provedeme rozhodnutí a půjdeme do 'akce'.

V tu chvíli jsme vyrazili proti sobě a objali se, přitom jsme úplně lehce a bez jakékoliv bolesti tyč ohnuli. Euforie stoupala a v hlavě mi běželo, co všechno můžu pomocí svojí mysli dokázat.
      Venku se mezitím setmělo a nastal čas přejít k ohni. Byli jsme všichni koncentrovaní, ale zároveň vnitřně nabuzení. Utvořili jsme kruh kolem ohně, který se mezitím proměnil v dlouhou hromadu řeřavých uhlíků. Lektor vytáhl termometr a změřil teplotu - většinou lehce přes 500 stupňů, ale na některých dohořívajících místech i 650. Potom jsme začali tancovat na hudbu kolem dokola.

Pak jsme se všichni zuli a bosí ještě chvíli poskakovali dál kolem ohně. Instruktoři vytvořili žhavý koberec čtyři metry dlouhý a metr široký. Moje vnitřní napětí stoupalo, ale zároveň jsem měl pocit euforie i klidu dohromady. Ani to moc nejde popsat, byl to zvláštní, ale příjemný stav.
Z reproduktorů hrála šamanská mantra a pak přišel pokyn od lektora - "Oheň je otevřený."
      Chvíli se nedělo nic, ale potom přešla přes uhlíky první odvážlivkyně, druhá, třetí ...a na druhé straně ohně každý nahlas oslavil svůj prožitek.
Firewalking
Ještě jsem dvakrát obešel okolo a potom přišlo moje vnitřní rozhodnutí, že můžu jít. Na chvilku jsem se zastavil před žhavou plochou a pak pravou nohou vykročil...
Chůze po žhavém uhlí - firewalking Chůze po žhavém uhlí - firewalking
      Rozpálená žehlička má kolem 200 stupňů Celsia. Rozpálená plocha uhlíků měla ale mnohem víc - 500 stupňů. Došlápl jsem na pravé chodidlo, pak na levé, další krok a další - celkem asi šest napříč rudým polem. Necítil jsem vůbec žár, jenom teplo a najednou jsem byl na druhé straně. A věděl jsem, že se mi nic nestalo a že jsem to dokázal. Něco takového člověk málokdy zažije. Zařadil jsem se do kruhu a po čase přišla znovu moje chvíle a přešel jsem bez problémů podruhé.
      Přechod přes žhavé uhlíky je podle lektorů z hlediska fyzikálních zákonů jaksi na hraně. Můžete se spálit, a nemusíte. Tím, co mezi těmito dvěma možnostmi rozhodne, je pravděpodobně stav vaší mysli. Člověk uhlí přechází ve změněném stavu vědomí. Když chcete přejít přes žhavé uhlí, musíte mít respekt, ale nesmíte mít strach. Koncentrace, mozek naprogramovaný na úspěch, důvěra a víra v proces - to jsou hlavní důvody, proč si člověk neublíží. (Pěkné shrnutí celé metody je také přímo na stránkách organizátora akce).
      Lektoři ještě jednou oheň rozhrábli a párkrát polili hořlavou směsí a dostali jsme poslední příležitost k přechodu. V duchu jsem si řekl, že když jsem přešel dvakrát, potřetí už to bude hračka. A to byla chyba, ztratil jsem totiž respekt k procesu. Vyrazil jsem přes uhlíky, ale ke konci cesty jsem začal cítit odspodu žár. Později jsem si zkontroloval chodidla a nespálil jsem se, ale pravděpodobně to bylo o fous.

      Uhlíky pomalu vyhasínaly, obuli jsme se a přešli mlčky dovnitř. Tady jsme ještě dostali možnost zlomit dřevěný šíp s ostrou kovovou špičkou o hrdlo. Přihlásilo se pět dobrovolníků, ale zvládl to jenom jeden a dostal ho na památku.

Já už jsem vnitřně věděl, že mi to pro dnešek stačí, že mám 'splněno' a 'dosaženo'. Venku začalo drobně pršet, nasedl jsem do auta a vyrazil zpátky do Prahy. Cestou mi pomalu docházelo, co všechno jsem zažil. Heslo celé akce pro mě získalo na významu: "I AM a FIREWALKER".

Reklama nelhala, byl to transformační zážitek. Ale ne takový jako třeba skydiving nebo jiný typ adrenalinu. Nemám potřebu jít si to hned zopakovat. Protože mám pořád respekt. Respekt k ohni, k sobě samému a k ostatním. Možná si to jednou zopakuji, ale dostal jsem na dlouho pořádný kopec vnitřní energie a síly, ze které budu moct kdykoliv čerpat. Vědomí, že dokážu mnohem víc, než jsem si myslel.