sobota 31. března 2012

Krysař

Ahoj, vyrazili jsme za kulturním zážitkem do divadla Kalich. Společně s Romči tátou a Dášou jsme shlédli Krysaře - jeden z původních a úspěšných muzikálů od Daniela Landy. Člověk by nevěřil, že se toto představení hraje už od roku 1996. Od původní verze se lišilo obsazením, jako Krysaře jsme viděli nám trochu neznámého Ladislava Spilku. Zpíval výtečně, ale hodně se nám líbili i zpěváci ve vedlejších rolích, zejména Renata Podlipská a Lucie Šoralová v roli Agnes. Ve spíše hereckých než pěveckých rolích nás výborně pobavili Mojmír Maděrič (který občas evidentně odbočil od originálního textu a rozesmával i ostatní herce), a také Ivan Vodochodský. Zajímavé bylo i otočné jeviště. Přestože divadlo Kalich je poměrně malé, viděli jsme velké představení a odcházeli jsme domů spokojení.

čtvrtek 29. března 2012

Focení u profesionálního fotografa

Ahoj,
od Marti s Ivem jsme dostali poukaz na sadu fotek v ateliéru u profesionálního fotografa, a tak jsme vyrazili proměnit náš vánoční dárek ve skutečnost. Kousek od Staroměstského náměstí nás přivítal Dalibor Konopáč. Ještě jsme chvíli počkali na vizážistku, která potom nalíčila Romču a trochu makeupu nanesla i na Štěpána. Na fotografa nejvíc asi sedí slovo "ulítlej" :-), ale v dobrém slova smyslu. Ze začátku focení bylo těžké se uvolnit, ale postupně nás rozesmíval a vymýšlel různé variace a pózy. Navrhl i lehké svlékání (nahoře bez), což jsme zamítli, ale postupně nás k němu stejně vmanipuloval. Co by to bylo také za profesionálního fotografa, kdyby nedokázal svléknout ženskou :-) a nakonec i chlapa :-). Po skončení focení jsme ještě vybírali finální fotky, což byla asi nejtěžší část. Některé se nám hodně líbily a bylo těžké se rozhodnout, nakonec jsme si připlatili a odcházeli jsme spokojení. Výsledek posuďte sami.


Domů jsme dorazili unavení, hladoví, ale ještě jsme se před spaním oba museli odlíčit. :-)

středa 28. března 2012

Černé divadlo Jiřího Srnce

Podle webových stránek je Srnec Theatre prvním Černým divadlem na světě, jehož představení shlédlo již více než 5 milionů diváků ve všech možných zemích. Princip divadla je, že černě oblečení herci s rekvizitami nejsou z hlediska diváka vidět proti černému pozadí. Rekvizity, předměty nebo objekty se tím stávají schopné pohybu a tím pádem jakoby ožívají vlastním osobitým životem.
Na představení jsme tedy byli hodně zvědaví.

Bohužel, první půlka byla dost nudná a ubíhala pomalu. Viděli jsme několik scén jako z minulého století, kdy zajímavé a pohyblivé části v pozadí netrvaly dlouho, a naopak nudné a protáhlé pantomimické scénky v popředí trvaly příliš dlouho. Druhá polovina představení byla trochu lepší, bylo zde i několik vtipných vystoupení, ale většina opět nudila. Například když hráči na housle padá na zem šátek, kterým si podkládá bradu a on ho není schopen ani za pět minut sebrat. Nebo když neposlušný kůň (jinak velmi dobře udělaný) dokola otravuje svého jezdce. Odcházeli jsme mírně zklamaní, čekali jsme mnohem víc.

úterý 27. března 2012

U Fleků

Ahoj,
večer po práci jsme vyrazili do centra Prahy a navštívili restauraci a pivovar u Fleků. Pivo se tu vaří nepřetržitě od roku 1499, přežilo industriální dobu i komunismus, kdy zanikaly malé pivovary. Restaurace u pivovaru je největší v Praze, vejde se sem až 1200 lidí do osmi sálů. Místní pivo se nikam nevyváží, dá se sehnat pouze a jenom tady. Vždy čerstvé z poslední várky.

Kromě rautu a prohlídky pivovaru, včetně degustace místního tmavého a výborného piva, jsme se ještě dobře pobavili, protože večer provázela kapela Hamleti s Alešem Hámou, Daliborem Gondíkem, Jakubem Wehrenbergem a zpěvákem Hardy Marzuki.

Mimo písniček a vtipných vstupů ještě Aleš Háma s Daliborem Gondíkem vylosovali tombolu. Sice jsme nic nevyhráli, ale hezky jsme se najedli, napili a pobavili.

sobota 24. března 2012

Segway a Matějská

O víkendu jsme si vyzkoušeli ve Stromovce jízdu na segway.
Segway je elektrické vozítko na dvou kolech se soustavou pěti gyroskopů, které se ovládají náklonem. Podle toho člověk zrychluje, zpomaluje a zatáčí. Na jedno nabití ujede až 38 kilometrů. Maximální rychlost je asi 20 km/h, ale to bohatě stačí. Jeho cena není zrovna nízká - zhruba od 170ti tisíc za ojeté, 220 za nové. Raději jsme si tedy jenom každý půjčili jedno vozítko na hodinu.

Řízení je poměrně citlivé, ze začátku jsme si zvykali. Asi po 15 minutách jízdy nám náš průvodce přepnul segway na rychlejší režim, protože nám to docela šlo. Byli jsme překvapeni, jak perfektně zvládne vyjet i prudký kopec a jaké má zrychlení na rovince. Jezdili jsme celkem hodinu po Stromovce a hodně jsme si to užili.

Potom jsme přešli na Matějskou, kde jsme se potkali s Evičkou a Danielem ze Švýcarska. Vyrazili jsme na kolotoč, který měl slušné převýšení 60 metrů a byl z něj hezký rozhled.

Potom jsme zašli na něco jako horskou dráhu, kdy se s námi celý vozík točil kolem dokola. Docela sranda.

Ještě jsme navštívili strašidelný dům, který zvenčí vypadal lépe než zevnitř. Akorát na konci nás dobře postrašil chlápek s motorovkou.

Kluci si ještě zkusili zastřílet ze vzduchovky a Daniel vystřelil Evičce dvě růže.

Večer jsme zakončili koktejlem na Cloud 9 v Hiltonu a večeří v restauraci Gate. Super den, moc jsme se pobavili.

středa 21. března 2012

5D kino

Ahoj,
vyzkoušeli jsme nový zážitek v Praze - 5D kino. Na rozdíl od normálního 3D kina, kde dostanete brýle a vidíte obraz prostorově, v 5D kině v Galerii Harfa nás čekalo ještě další překvapení. Sedačky se totiž pohybují (museli jsme se připoutat) a foukal proti nám i vítr. Filmy jsou velmi krátké (kolem pěti minut), ale docela nám to stačilo. Vybrali jsme si totiž hororový Halloween. Kromě hodně realistických průletů temným lesem, kdy máte opravdu pocit jako při létání, jsme ještě potkali ošklivé pavouky a "cítili" je dokonce na vlastní kůži, protože v sedadlech dole byla pohyblivá část. Na hřbitově nás ještě postrašili kostlivci, jednoruký chlapík s vidlemi a v jeskyních pod povrchem jsme se prohnali s netopýry.
Celkem jsme se odreagovali po práci, ale čekali jsme od toho mnohem víc.

sobota 17. března 2012

Památník Terezín

Ke konci března přišlo konečně pěkné počasí, a tak jsme vyrazili na výlet s Marťou a Ivem. Vyjeli jsme do Terezína. Tato pevnost byla postavena už roku 1780, ale neblaze proslula až během okupace nacisty, kdy sloužila jako židovské ghetto. Venku před pevností jsou náhrobky.

Po 2. světové válce tu byli pochováni vězni z masových hrobů okolo Terezína, celkem je tu pohřbeno na 10 tisíc lidí. Prohlídka je hodně působivá a depresivní.

Během druhé světové války sem bylo deportováno 87 tisíc židů. Někteří zde byli popravováni, umučeni, umírali hladem a na tyfus. Ostatní umírali během transportů do dalších koncetračních táborů. Pouze třem vězňům se z pevnosti podařilo utéct.
Prohlédli jsme si vězeňská nádvoří a cely, ve kterých se někdy tísnilo v nelidských podmínkách až 90 vězňů.

Prošli jsme půl kilometr dlouhou chodbou skrz opevnění

a došli na popraviště.

Nedaleko od něj byl bazén pro dozorce a velitele SS.

Celé místo působí na člověka velmi silně. Zima na celách a samotkách, dopisy na rozloučenou v muzeu a proti tomu neosobní záznamy nacistů a v neposlední řadě děsivá statistika - 35 tisíc mrtvých.

Z Terezína jsme ještě zajeli do Litoměřic, kde jsme se výborně najedli v restauraci Hrad. Gastronomický zážitek, skvělá obsluha, zkrátka super večeře, která nám spravila náladu.

sobota 3. března 2012

Paraglidingový pokus na Zvičině

Konec února byl dost náročný, jak v práci, tak doma. Po večerech jsme balili všechny věci a přestěhovali se. Za čtyři roky naše třetí stěhování v ČR (ale ty dvě předchozí byly kvůli Austrálii). V budoucnu už nás čeká jenom jedno finální,  to už bude snad v pohodě a v klidu do vlastního bydlení.

O prvním březnovém víkendu Štěpán využil dobrého počasí i příznivých větrů :-) a společně s Tondou se domluvili na létání. Romča s Evičkou se jely podívat s námi, a tak jsme všichni vyrazil za paraglidingem. Kluci do větru, holky do pohody :-). Pro létání jsme si vybrali Zvičinu v Královéhradeckém kraji - menší kopec s převýšením 150 metrů, vzdálený 126 km od Prahy.
Přijeli jsme na místo po desáté. Nahoře je vysílač a moc hezký rozhled do kraje kolem.

Foukalo perfektně, jenom jsme se ještě vydali obhlédnout přistávačku pod kopcem. Po návratu jsme zašli nahoře v hospodě na polévku. Bohužel mezitím vítr zeslábl, takže Štěpán s Tondou čekali spolu s ostatními padáčkáři na vhodnější podmínky. Ty ale nepřišly.

Tonda vyzkoušel start a málem odlétl, ale na konci startovačky jsou stromy, pokud člověk nemá výšku, nedostane se přes ně. Při slabém větru se tu tedy skoro nedá odstartovat. Raději to zabrzdil na konci a zase se vrátil o kus výš.

Štěpán se také pokusil o start, ale špatně zvedl padák a v poryvech větru ho raději zase shodil na zem.

Čekali jsme ještě asi hodinu. Mezitím odstartoval pouze někdo místní, komu se dokonce podařilo nastoupat nějakou výšku, vrátit se kolem kopce zpátky a přistát na startu.

Ostatní buď zkazili starty nebo vyklesali rovnou na přistání. Protože se podmínky nezlepšily, zabalili jsme padáky a vyrazil domů. I s tím je třeba při paraglidingu počítat. Počasí člověk neovlivní. Ale bylo hezké být venku a nakonec to nebyl špatný výlet.