úterý 28. června 2011

Martinky promoce

Martinka úspěšně dokončila University of New York in Prague a získala titul MBA. Přišli jsme jí k tomu poblahopřát a zúčastnit se promoce v Žofínském paláci. Po americkém způsobu všichni studenti po předání diplomů vyhazovali čepice do vzduchu.

pondělí 27. června 2011

Paragliding Itálie - 4. den (Brescia)

Do Itálie jsme dorazili někdy kolem třetí hodiny ráno. Přímo na přistávačce jsme si rozbalili spacáky a karimatky a spali do rána. Kolem desáté jsme vyrazili na kopec u městečka Brescia.

I tady bylo slušné převýšení a nádherný rozhled do kraje kolem.

Odstartoval jsme bez problému a poprvé bez vysílačky a rad Berryho.

Nad skalnatými hranami kopce byly silné stoupavé proudy, takže netrvalo dlouho a dostal jsem se docela vysoko.

Termika byla dost silná, takže mě to v sedačce dost "kvedlalo" sem tam, padák nade mnou se občas silně kymácel, někdy to nebylo úplně příjemné. Při jednom takovém částečném vlétnutí do stoupavého proudu, se mi nadzvedla víc pravá půlka padáku a trochu jsem si připadal jako list ve větru. Jedna část mi zaklapla, ale hned se zase narovnala. Asi po hodině létání jsem se rozhodl vydat na přistání, dokud mám dostatečnou výšku. Problém byl v tom, že ze startu nebylo přistávací místo vidět, bylo potřeba obletět hranu - hřeben kopce a přistát za ním. Berry nás připravil na to, že se často stává, že padáčkáři tu nedoletí a přistávají kde se dá. Držel jsem se u hrany, ale rozhodl jsem se hodně pozdě a přelétl jsem jí, když už jsem neměl dostatečnou výšku. Bylo mi jasné, že na přistání už nedolétnu, a tak jsem si začal vyhlížet větší místo, kam bych dosednul. Kousek pode mnou byla mezi domy zelená trojúhelníková plocha. Kroužil jsem nad ní a rychle klesal dolů. Poslední zatáčka podél jedné strany a dosedl jsem do půlmetrové trávy na plácku za jakýmsi muzeem. Sbalil jsem padák a vydal se k silnici, kde jsem zanedlouho potkal kolegu, který také nedoletěl. Nasedli jsme na místní autobus, který nás dovezl do centra, kde jsme přestoupili na další, který jel nedaleko k přistání. Polovina lidí doletěla, polovina ne, ale každý v pohodě přistál na nějaké větší ploše. Berry pro někoho dojel podle GPSky. Vyjeli jsme znovu na kopec, ale tentokrát už se dalo vzlétnout z místa, odkud bylo vidět na přistání. Naskákali jsme rychle do vzduchu, protože podmínky už nebyly tak dobré. Chvíli jsem hledal stoupáky, ale místo abych se soustředil na to, jakou mám výšku, dost jsem klesnul podél hrany kopce. Ve chvíli, kdy mi došlo že musím mazat na přistání jsem už byl dost nízko a ještě dost daleko od kraje města, kde je přistání. Blížil jsem se k němu, ale už jsem viděl, že je zle, že nedoletím. Přistávačka byla za dvěma pětipatrovými domy. Mezi ní a domy jsou ještě koleje, kde jezdí TGV. Blížil jsem se k domům a silnici před nimi, bohužel vanul protivítr, který mě brzdil a dost rychle jsem klesal. Bylo potřeba jednat - za domy jsem viděl staveniště, celkem velký a rovný plácek, ale nebyl jsem si jistý, že k němu dolétnu, přes koleje na přistávačku už to nebylo možné, neměl jsem výšku. Na silnici bych nepřistál, protože po ní jezdilo dost aut. Nikde jinde kromě staveniště se nedalo. Poprvé jsem použil speed system, který zrychlí padák. Nahmatal jsem ho pod sedačkou, zaklesnul se do něj patou a šlápl do toho (doslova). Prolétl jsem nad silnicí a mezi domy ještě nad úrovní střech a oddechl si. Už v klidu jsem obkroužil staveniště a dosedl přesně podle plánu doprostřed. Sbalil jsem padák a v duchu si nadával. Musel jsem ještě hledat mezeru v dvoumetrovém plotu, abych se dostal ke kolejím.

Prošel jsem tunýlkem a byl na přistávačce na druhé straně. S Berrym jsme probrali celou situaci, ale byl v klidu, zvládl jsem to co se má - najít si přistání a bezpečně dosednout. Nicméně poučil jsem se pro příště. Zabalili jsme si věci a už byl čas se vrátit do Čech, plní zážitků a nových cenných poznatků, hodně jsem se toho během těchto 4 dní naučil. Cestou jsme se zastavili v Alpách v Rakousku, vykoupali se v řece a najedli v pizzerii.

Paragliding Francie - 3. den (Sospel, Monako)

Ráno jsme vyrazili do městečka Sospel doplnit zásoby. Při té příležitosti jsem si udělal pár foteček - starý most, po kterém se prošel Napoleon a historické centrum s úzkými uličkami.

Dole na říčce si děti chytaly z ohrádky pstruhy.

Vyrazili jsme opět na kopec nad městečkem a několikrát si slétli dolů.

Přistával jsem lépe a lépe, podařilo se mi i dosednout "na baletku", tedy na jednu nohu s úplným zastavením a bez dobíhání a dobrždění na zemi. Odpoledne jsme popojeli autem do místa La Lavina. Vysoká hora, ze které byl nádherný výhled, ale vítr foukal opačným směrem, takže jsme se po chvíli čekání vrátili na Sospel.

Podmínky byly ideální, údolí dole se hodně prohřálo. Bohužel jsem zkazil start - nejdřív jsem zakopl o drn a tak tak udržel rovnováhu a ještě stačil zabrzdit padák. Při dalším startu jsem zase neběžel dostatečně rychle, padák mě lehce přizvedával a já po špičkách poskakoval po startovačce směrem dolů, nakonec jsem se odlepil, ale neměl už jsem ideální výšku. Berry mě chvíli navigoval do stoupáků, ale nepodařilo se mi správně zatočit, takže jsem po chvíli "vyhnil" a klesal dolů na přistání. Dost mě to mrzelo, protože ostatní poletovali nad kopcem asi hodinu.

Berry pro mě dojel, takže jsem ještě stihnul alespoň jeden slet dolů, protože později odpoledne už to tolik nenosilo. Sbalili jsme věci v kempu, plán byl dojet přes noc do Itálie. Večer jsme si ještě naposledy zajeli do Monaka - sletět si dolů na pláž a vykoupat se.

Pak už jsme zamířili směrem k hranicím.

Paragliding Francie - 2. den (Gourdon, Saint André les Alpes)

Ráno jsme nasedli do auta a vydali se 80 km k vesničce Gourdon, která je usazená na útesu nad údolím.

O kus výš je vrchol hory, ze které se létá. Přistávačka dole byla malinká (asi 20 na 20 a stejně velký kus trávy vlevo do L - jako nouzové přistání se zatáčkou doleva, kdyby jsme byli "dlouzí" na přistání). Trochu jsem z toho byl nervózní, protože naposledy na kurzu jsem přistával v Lijaku na ploše dvou fotbalových hřišť a přistávačka na Sospelu je také docela velká. Na startu byli místní paraglidisti.

Tři z nás odstartovali, pak ale přišel Francouz, šéf místního klubu a začal "prudit". Dohadoval se s Berrym o incidentu v Monaku a byl dost nepříjemný, takže jsme se nakonec sbalili (podmínky se navíc zhoršily) a odjeli. Ostatní už tím pádem neodstartovali. Pepovi, který ještě odstartoval, (spolužákovi z kurzu) nevyšel rozpočet, přelétl přistání, dosedl za okrajem a jeho padák skončil na stromě.

Za chvíli ho ale společně s ostatními vymotal a jelo se dál. Pokračovali jsme autem směrem k Saint André les Alpes. Cesta vedla nádherným údolím kaňonu Verdon, kde se raftuje, a který je v jednom místě přehrazený.

Voda v jezeře má krásnou modrou barvu.

Dojeli jsme do Saint André a čekali jsme do odpoledne, protože podle místních byl nahoře na startu dost silný vítr. Vykoupali jsme se v jezeře a najedli se v místní restauraci.

Odpoledne jsme vyjeli na horu Le Chalvet, která je vysoká 1540 metrů. Úctyhodné převýšení vůči údolí (asi 700 metrů).

Na startu nahoře jsme ještě chvíli čekali až zeslábne vítr a pak zkušenější z nás odstartovali. Teprve potom poslal Berry do vzduchu i nás, začátečníky.

Odstartoval jsem bez větších problémů a létal podél hrany kopce, částečně jsem svahoval a částečně hledal termické proudy. Nad některými skalami to pěkně "nosilo", udělal jsem pokaždé několik otáček a postupně jsem získával výšku. Stihl jsem udělat několik fotek za letu, výhled do všech stran byl nezapomenutelný.

Udrželi jsme se ve vzduchu asi hodinu a pět minut, takže můj první osobní rekord (i když oproti starým mazákům je to hodně málo), ve Slovinsku jsem létal "jenom" 45 minut. Stoupáky nad údolím začaly postupně slábnout jak zapadalo sluníčko, takže jsme jeden po druhém přistávali dole v údolí. Šel jsem mezi posledními a přistával za Tondou (dalším spolužákem z kurzu). Občas je dobré mrknout na někoho, jak přistává - je dobře vidět jak silný je dole vítr a kde se dá dobře dosednout. Stejně tak jsme i ve vzduchu létali podle zkušenějších, kteří mají na rozdíl od nás variometr, takže najít pro ně stoupavý proud není takový problém jako pro nás začátečníky, my se můžeme řídit pouze pocitově (tzn. cítím a vidím, že jsem nadzvedáván). Občas jsme zamířili směrem k někomu, kdo se motal v teplých proudech a následovali jeho příkladu. Přistál jsem dole hned za Tondou, ale rozpočet nám moc nevyšel, v protivětru jsme vyklesali na okraj louky, takže jsme museli pěkně pěšky s padákem přes rameno dojít k ostatním na druhém konci.

Nicméně úžasné létání i zážitek, poprvé jsem dostal pocit, že už trochu chápu, jak to ve vzduchu funguje a jak se snažit udržet se nahoře co nejdéle. Sbalili jsme padáky a jeli dlouho zpátky do kempu v Sospelu, kam jsme dorazili pozdě v noci.