úterý 26. dubna 2011

Mariánské Lázně

Ahoj, o Velikonocích jsme se rozhodli na poslední chvíli vyrazit mimo Prahu. Domluvili jsme se se Stáňou, že se podíváme do Mariánských Lázní, odkud pochází. Navíc jsme tam nikdy ještě nebyli. Vlakem je to 3 hodiny, cesta utekla docela rychle. Ubytovali jsme se v hotelu, naproti byl pěkný anglikánský kostelík.

Odpoledne jsme strávili chozením po městě a vyhlídkách kolem. Ochutnali jsme z několika léčebných pramenů (Křížový, Rudolfův, Karolinin, Lesní, Ferdinandův a Ambrožův).

Voda z některých měla dost výraznou železitou chuť. Podívali jsme se na hlavní lázeňskou kolonádu a koupili si lázeňské oplatky Kolonáda.

Prošli jsme kolem zpívající fontány, která je bohužel v provozu až od května. Město je hezké, téměř všechny domy jsou z období první republiky, kolem pramenů jsou parky a na procházky se dá chodit i v okolí po kopcích, kde jsou vyhlídky.

Jednu takovou jsme navštívili druhý den po obědě.

Stáňa nás také vzala k soše Krakonoše. Kousek odtud je obora s daňky.

Poblíž jsme si prohlédli park se zmenšeninami známých hradů, kostelů, zámků a rozhleden.

Kromě toho jsme si na hotelu užívali bazénu a vířivky, ve městě dobrého jídla, takže fajn minidovolená.

úterý 12. dubna 2011

Paragliding 9. den (Slovinsko - Lijak)

Ráno vstáváme do slunného počasí, na obloze je jen pár mráčků. Balíme všechny věci a vyrážíme z kempu směr Ajdovščina. Vyjíždíme na menší horu nad údolím. Start je ve výšce 870 metrů, jsme tu sami, přistávačka dole je veliká, takže se těšíme.

Berry nás zchladí, vane vítr do zad a nevypadá to dobře. Natáhneme se u lesíka poblíž do stínu a Berry nás začne zkoušet.

Naštěstí si pamatuju všechno. Berry je spokojený a ještě nám vysvětluje detaily některých věcí. Čekáme dál, jestli se otočí vítr. Bohužel ani do jedné hodiny nenastaly dobré podmínky, a tak se vracíme na Lijak. Ani tam to ale není sranda. Sedáme si nad startem a Berry trefně komentuje (a dost přesně předvídá) špatné starty. Je zajímavé, že do takovýhle podmínek vyšlou některé školy své žáky. Až později odpoledne odstartují někteří z naší skupiny, ale my "kurzíci" máme zákaz a ani nám to moc nevadí, když vidíme, jak to s ostatními ve vzduchu háže.

Odstartuje také Vojta, druhý instruktor a ukazuje nám ve vzduchu spirálu a jiné akrobatické prvky. Dvěma lidem z naší skupiny se moc nepodařil start, jeden shodil padák a přeběhl přes padák jiného paraglidisty, což ho moc nepotěšilo. Druhý si nezkontroloval řídící šňůry a při startu je měl zamotané takže zatočil do stromů vedle přistání a spadl z výšky na zem. Naštěstí ne z velké, naráz pohltil chránič v sedačce. Berry dost nadával, protože takoví lidé s námi jezdí na zájezdy, mají papíry bůhví odkud a jsou potom spojováni s Berryho školou. Sluníčko začalo slábnout a podmínky se zlepšovaly, Berry nám nabídl že můžeme do vzduchu, ale také nemusíme. Ani se nám nechtělo, ale když už jsme měli padáky na zádech, že půjdeme k autu, řekl nám ať je rozbalíme a ještě si zalétáme. Vzhledem k tomu, že jsem dostal zelenou od zkušeného instruktora, neváhal jsem a odstartoval jako první. Start se mi podařil bez chybičky a chvíli jsem letěl podél kopce.

Na jeho zadní hraně jsem se musel vyhnout jinému paraglidu a dostal jsem se dál od svahu, kde už vítr tak moc nenesl a zrychlilo se mi klesání. Udělal jsem už jen jednu obrátku a zamířil na přistání. Situace nad údolím byla už docela klidná.

Nad přistávačkou kroužilo víc lidí, zařadil jsem se někam mezi ně a hladce přistál proti větru.
Zabalili jsme padáky a vyrazili autem směr domů do Čech, se zastávkou na jídlo po cestě, opět pizza ještě ve Slovinsku.

Dostáváme od Berryho pár suvenýrů na památku a dozvídáme se, že jsme všichni piloťák udělali, já jsem dokonce napsal test na 100%. Vyrážíme domů a těšíme se na další budoucí lítání. Ještě jednou díky Berry a Vojto za profi přístup i za předané zkušenosti bylo to naprosto super!

Paragliding 8. den (Slovinsko - Lijak)

Ráno vstáváme na devátou. Obloha je lehce zatažená a Berry nás překvapí tím, že vytáhne testy na teoretické přezkoušení. Kromě dvou otázek jsem si jistý, takže snad jsem prošel a půlku pilotního průkazu mám za sebou. Počasí se lehce zlepšuje, ale sluníčko se pořád schovává za tenoučkou vrstvičkou mraků, takže dostatečně neprohřeje údolí.

Nejde lítat termika ani svahovat, vítr nemá sílu. Přesto startujeme 4 krát a cestou dolů na přistání trénujeme sestupný manévr B-stall. Je to docela hukot, padák při něm klesá 8 m/s. Zkoušíme ještě další nestandardní situace (zaklopení jedné strany padáku a čelní zaklopení) a den rychle uteče. Nahoře na startu celou dobu sedí asi pětadvacet padáčkářů a čekají na ideální podmínky. Trochu nepochopitelné - my si za den sletíme dolů alespoň čtyři krát a oni celý den čekají.

Když se nakonec někomu podaří najít stoupavý proud, všichni jsou rázem ve vzduchu a je tam trochu málo místa. Vystoupat vysoko se ale nakonec povede jen dvěma, přistávám s ostatními dole. Ještě jedeme nahoru na start vyzvednout Berryho. Na parkovišti potkáváme tři snědější mladé chlapce, jeden z nich hlídá cestu směrem na start. Když přijedeme, chvíli předstírají, že něco hledají v kufru svého auta a po chvíli odjíždějí. Jsme rádi, že jsme přijeli akorát a zabránili krádeži. Sluníčko na chvíli vyjde a přichází Berry, s tím, že si máme vyndat padáky a jít na start, protože jsou dobré podmínky na svahování. Postupně odstartujeme a létáme nad Lijakem půl hodiny, někdy až 820 metrů vysoko (start je 550 metrů). Výhled je opět úžasný. Kochám se bílými vrcholky Alp na obzoru a horami kolem. Potom se raději věnuji řízení, protože nahoře to trochu háže.

Při jedné otáčce se musím vyhýbat protiletícímu paraglidu, dostávám se dál od kopce, kde už to tak nenese a postupně klesám (paraglidisti tomu říkají "vyhnít"). Jdu na přistání a už potřetí ho zvládám sám, Berry ve vysílačce mlčí a nechává nás. Dobré podmínky pro létání ale shodou okolností končí ve stejnou dobu, kdy opouštím kopec, a tak jsem rád, že přistávám mezi prvními a mám dost místa pro manévrování. Opět krásné létání, vydrželi jsme ve vzduchu asi půl hodiny a každý už máme nalétáno přes 2,5 hodiny, což by se nám v Čechách nemohlo nikde stát.

Jsem rád, že jsem si vybral zrovna tuhle školu, když vidím některé jiné instruktory z Čech, kteří tu jsou také na startu a jejich žáci neumí ani odstartovat a kolikrát se pěkně vyválí.

Večer odjíždíme do supermarketu a nakupujeme věci na grilování. V kempu si pak pochutnáváme na čerstvých parmách, moc dobré ryby. Zapíjíme místním pivem Laško. Zase jdu spát happy a těším se na poslední lítání v sobotu.

Paragliding 7. den (Slovinsko - Lijak)

Přijíždíme do kempu, 2 velká auta plná padáčkářů, celkem 12, z toho 4 jsme účastníci pilotního kurzu, ostatní už mají něco nalétáno a jsou zde na zájezdu. Ubytujeme se v kempu a s úctou si prohlížíme blízký kopec Lijak, odkud budeme létat z výšky 550 metrů.

Přistávací plocha je o 2 km vedle dole v údolí. Sice je dost velká, ale ze dvou stran obklopená elektrickými dráty. V 9 dopoledne nás Berry odveze na přistávačku a vysvětlí nám, jak bude vše probíhat a odkud máme nalétávat. Potom jedeme do kopců na start. Nervozita roste. Na startu ještě dostáváme další instrukce a Berry mě vybírá jako prvního. Cením si toho a moc nedávám najevo nervozitu, snažím se projít v klidu předstartovní kontrolu všech důležitých věcí. Berry mě trochu popohání a už startuji čelem k údolí, zvedám za sebou padák a najednou jsem ve vzduchu.

Rozhled kolem je úžasný, vidím na zasněžené vrcholky Alp na Italské straně.

Je trochu inverze, údolí je v lehkém oparu, následuju pokyny, cvičím ve vzduchu některé figury a zhruba po deseti minutách kličkuji podél elektrického vedení na přistání, které probíhá hladce. Jen mě dost bolí noha, na které jsem si natáhl sval při startu, ale zapomínám na bolest, protože tenhle přelet stojí za to. Dole čekám na ostatní, když sletí všichni, jedeme autem znovu nahoru na start. Sluníčko jde výš a nahoře se objevují další paraglidisti, z nich 2 auta z Čech, ostatní místní. Berry nás pustí postupně do vzduchu a zkušeně naviguje v letovém provozu. Létáme kolem horní hrany svahu, cítím se jako na vzdušném okruhu, kde se mnou létá najednou dalších 15 padáků.

Ze začátku je to trochu nepříjemné - asi jako jezdit s autoškolou v Praze. Postupně si ale zvykám, řízení padáku je dost citlivé, člověk se musí v zatáčkách vyklánět i tělem. Při jedné otočce nad svahem mě Berry naviguje do stoupavého proudu, točím spirálu a teplý proud mě nese vzhůru a najednou jsem vysoko nade všemi a na chvíli mám pocit, že mi kopec patří. V tu chvíli je rozhled do všech stran fantastický.

Postupně zase ztrácím výšku a zasazuji se mezi ostatní. Zanedlouho jdu na přistání a ani se mi nechce věřit, že jsem byl 25 minut ve vzduchu. Ještě několikrát vyjedeme na start a ve vzduchu trénujeme některé věci. Poslední let je ovšem nejlepší. Berry nás vyšle nad svah a nechá nás skoro samostatně létat. V tu chvíli je ve vzduchu celkem 12 padáků, které létají podobnou trasu. Jsem nervózní, a při startu vzlétnu se zamotanou pravou řídičkou. Sice s ní jde zatáčet, ale ztuha. Nepanikařím, podaří se mi jí rozmotat, dávám Berrymu signál, že je vše v pořádku a akorát se mi podaří zařadit mezi ostatní nad svahem. Létám sem a tam a Berry nás nechává samostatně, vítr krásně nese a teprve když jde sluníčko hodně k západu a termika se vytrácí, jdeme na přistání, také samostatně.

Přistávám dole na louce s úžasný pocitem, strávil jsem ve vzduchu 45 minut a konečně trochu pochopil, co znamená v paraglidingu svahování. Vracíme se do kempu a po sprše jedeme probrat společné zážitky do blízké pizzerie. Pizza s mořskými plody je výborná a i pivo Union ujde.